První den ve škole

Jedenáctiletá dívka s černou, kudrnatou čupřinou stála před obrovskou vstupní bránou Hradu. Bylo září a ona se právě měla stát skutečnou bradavickou studentkou. Měla zářit štěstím a netrpělivě poskakovat, jak bylo jejím zvykem. Místo toho stála zaraženě a její temně modré oči plavaly v slzičkách.

„Tak pojď, Bello,“ usmál se na ni muž, který ji doprovázel. „Všichni už jsou určitě ve Velké síni. Dnes je Tvůj slavný den!“

Rukávem si utřela oči a nos a rozmazala tak slzičky po celé své čokoládové tvářičce. 

„Ale tatí,“ pípla nešťastně, „slavný den byl včera. A já to všechno prošvihla...“

Její oči se znovu zalily slzami.

Tatínek si ji přivinul k sobě. Možná, aby skryl vlastní dojetí. Bývalý bystrozor, který neměl s žádným zločincem slitování. Znovunalezený, milující táta. Obě role se v něm mísily a narážely do sebe. Odkašlal si a povzbudivě se usmál.

„Pojď, princezno. Nemůžeš přece za to, že jsi ležela v horečkách. Teď už jsi jako rybička a Moudrý klobouk čeká.“

„Nemám ani hábit,“ popotáhlo děvčátko. „Já tam nepůjdu!“

Otec ji vzal za ruku.

„Pojď, holčičko moje. Na hábitu nezáleží, přinese ti ho sova hned zítra. Už při svém narození jsi byla zapsaná do téhle školy čar a kouzel. Do Bradavické školy,“ zdůraznil. „To je nejlepší kouzelnická škola na světě. A ty jsi kouzelnice - to jediné je důležité.“

Anabellka k němu vzhlédla, v uplakaných očích jiskřičku naděje. „Myslíš, že mi to půjde? Myslím škola a kouzla… a tak?“

„Jistěže, jsi přeci moje dcera!“ prohlásil muž hrdě. „Moje a maminčina. Budeš stejně dobrá kouzelnice, jako ona. To ti slibuju.“

Dívenka se konečně pohnula a nechala se dovést velikou bránou až do vstupní haly. Tam tatínek pustil její ruku, protože už pro ni přispěchala paní profesorka, která se představila jako Sarah Senterová, zástupkyně ředitele. Mile se na ně usmála a pak se sklonila k dívence, která zbledla a vypadala velmi vyděšeně.

„Ahoj, ty musíš být Anabellka, viď? Jsme moc rádi, že ses uzdravila a můžeš nastoupit do školy. Rozluč se prosím s tatínkem a pojď, všichni už čekají.“

Bella se neochotně pustila tatínkovy ruky. Rychlá pusa a pak už ji profesorka vedla mezi sochami čtyř kolejních symbolických zvířat přímo do Velké Síně.

Velká Síň byla… velká. Byla obrovská! Bella se zastavila v úžasu. Síň ozařovaly stovky svící, které se vznášely nad jejich hlavami. A nad svícemi byla čistá obloha. Byla temně modrá a rozsvěcely se na ní první hvězdy. Bella věděla od maminky, že ve skutečnosti je to očarovaný strop, který vypadá přesně tak, jak právě vypadá skutečná obloha nad ním. Iluze byla dokonalá a Anabellce vyklouzlo tiché ááách.

Paní profesorka ji nechala chvilku vnímat krásu a majestát té místnosti, místa, které musel milovat každý kouzelník, který tu kdy studoval. Pak už ji popostrčila dál, mezi stoly, které stály podélně a byly čtyři - pro každou kolej jeden, a vstříc pátému stolu, vyvýšenému na stupínku, který se táhl na vzdáleném konci místnosti od levé stěny až k pravé. Ten byl profesorský.

Před ním už stál větší hlouček studentů, zatímco ostatní seděli u stolů a živě si povídali. Z hloučku se náhle oddělil jeden a vyběhl směrem k Anabell.

„Bello!“ vykřikl nadšeně. „Už jsi tady! Já se o tebe tak bál! Jak je ti? Už jsi zdravá?“

Dívka vydechla úlevou. Marion, Marionek, bráška… její záchrana a jediný pevný bod v tomhle novém, neznámém prostředí! Vrhla se mu kolem krku. Než se ale stihla rozvzlykat, tentokrát štěstím, přišel profesor, mávnutím vyčaroval stoličku přímo před učitelským stolem a položil na ni starý, neforemný klobouk, který do té doby držel v levé ruce.

Klobouk si odfrkl a rozhlédl se po studentících. Hlouček v jeho blízkosti náhle ztichl a hned poté utichli i všichni studenti, sedící u svých stolů. Profesoři a profesorky u vyvýšeného stolu se přestali bavit a také věnovali klobouku plnou pozornost.

„Ale ale,“ zaskřehotal Klobouk, „někdo se nám opozdil o celý den na obřad Zařazování. Tak kdopak je ten výtečník?“

„A-asi já,“ pípla Anabell.

„Posaďte se na stoličku,“ vyzval ji profesor, když Klobouk znovu zvedl do vzduchu. Tomu se to zřejmě nezamlouvalo, protože svým roztrženým lemem udělal na profesora velmi nezdvořilý obličej.

Anabell si sedla a v tu ránu jí Klobouk přistál na hlavě. Byl tak veliký, že jí zakryl výhled. Seděla teď ve tmě a tichu a vnímala jen zvláštní pach klobouku, ve kterém se mísila vůně staré usně s potem všech vystrašených prváčků, kteří ho kdy měli na hlavě stejně, jako teď Bella.

Studenti okolo si polohlasem sdělovali své tipy, kam Klobouk novou studentku zařadí.

„Mrzimor, vsadím vlastní hábit, že bude v Mrzimoru,“ ozývalo se okolo. Pár jich tipovalo Nebelvír a jeden Havraspár. Marion jen tiše stál, držel palce, až mu klouby zbělely a opakoval v duchu: Nebelvír, Nebelvír… Bella by jistě byla ráda, že nikoho nenapadl Zmijozel, ale ve skutečnosti ostatní děti vůbec nevnímala.

Vtom se ozval jeho hlas, přímo uvnitř její hlavy.

„Hmmmm,“ rozvažoval Klobouk, „Kam s tebou? Hloupá nejsi, to rozhodně ne. Odvahu máš též a jsi i trochu ctižádostivá… že by Havra-“

„Prosím do Nebelvíru!“ zvolala v duchu. „Nebelvír! Je tam brácha a celá moje rodina!“

„Tak Nebelvír, říkáš? A jsi si tím jistá?“ tázal se jí Klobouk zkoumavě. „V Havraspáru jsou bystří, můžeš poznat mnohem víc než ostatní! Objevitelé a vynálezci nových kouzel, ti skoro všichni pocházeli z Havraspáru…“

„Ale já chci Nebelvír!“ málem zakřičela nahlas. 

Kdyby dosáhla ze stoličky nohama na zem, snad by si i dupla.

Klobouk se zasmál. „Odvaha ti tedy nechybí, malá čarodějko. Dobrá, bude po tvém. NEBELVÍR!“

Anabell se šťastně rozesmála. Někdo jí sundal z hlavy Klobouk a ona seskočila ze stoličky, vyhledala očima brášku a celá šťastná se vrhla k němu.

„A mám tě u sebe,“ šťastně se usmíval Marion. Chytili se za ruce a začali poskakovat dokola, jako to dělali doma, když se jednomu či druhému něco opravdu podařilo.

„Nebelvír! Nebelvír!“ volali jednohlasně. Od nebelvírského stolu jim vesele mávali ostatní studenti a někteří se dokonce zvedli a přišli ji na uvítanou poplácat po zádech. Profesoři se usmívali a někteří jí i zatleskali.

Večeře už sice nebyla ta slavná hostina, jako předchozí den, ale když ředitel mávnul hůlkou a na stolech se objevily tácy a podnosy s jídlem, Anabell užasla. Takových dobrot! Ani nevěděla, čím začít. Nacpala se stejně jako bráška Marion k prasknutí a teprve, když talíře a džbány kouzlem zmizely a večeře byla u konce, zvedla se a zamířila s ostatními do nebelvírské věže.